Po jejím zmizení jsem šla na net a něco sníst. V okolí byla halda pouličních prodavačů s jídlem. Tak jsem si koupila dva špízy a nudle, jenže ty nudle nebyly tepelně upravené,  no a z toho jsem dostala střevní haló, které mě provázelo po zbytek pobytu, práškama potlačený, takže jenom křeče. Děsně mě sežral nějaký hmyz… ale jinak bylo všechno v pohodě.

Den na to jsem vyrazila do Zakázaného města, byly všude trochu děsný davy. Tak jsem si to jen prošla. Kdybych tam byla sama, bylo by to daleko lepší, mohlo by to mít i docela fajn atmosféru. Takhle jsem do mnoha budov ani nevstoupila, protože bych si musela vystát děsné fronty a pak přes lidi stejně nic nevidět. Však na fotkách uvidíte. Odtamtud jsem dojela cyklorikšou do parku Beihai. Rikšista byl moc legrační kolozubej dědeček, co se nechal usmlouvat na 5 yuanu. Park pěknej, mě trošku ničily křeče. A to  hrozné horko, slunce pálilo, chodila jsem s deštníkem celý pobyt, a i tak jsem na svůj standard úplně černá. Pak jsem se přesunula do Parku Nebeského chrámu (Tiantan gongyuan), ten byl  méně zajímavý jako park,  zato budovy tam byly hezčí. Ke konci prohlídky, kdy jsem měla nohy uchozené po kolena a hledala cestu ven, jsem potkala jednoho Inda (Siddhartha), co taky cestoval sám. Tak jsme se dali do řeči a pak šli na pekingskou kachnu, doufala jsem, že to můj žaludek přežije. Ind měl na další den zaplacené taxi na celý den, na cestu k Dlouhé zdi a do Letních paláců, tak mi navrhl, jestli nechci jet taky, když je sám a neumí čínsky.

Noc po kachně jsem značně protrpěla, ale i tak jsem dorazila včas na sraz a vyjeli jsme. Dojeli na zeď do Badalingu, což je nejturističtější část, protože je nejblíž a s nejatraktiv­nějšími pohledy. Poprocházela jsem se a pak si sedla na vyhlídce a čekala na Inda. Trochu mě trápily křeče a únava po probdělé noci. Vedle mě si sedla jedna Rakušanka v letech, asi hladová, když jsem vytáhla sušenky a nabídla jí, tak po ní nadšeně skočila. Byla to srandovn9 Rakušanka, kolem 60, co čekala na svoje kamarádky, se kterýma byla už poněkolikáté v Čine. A tak jsem řešily naše zkušenosti, moji rozedranou holeň kterou furt lidi pozorovali atd…

Pak se se mnou vyfotilo pár Číňanů a odjeli jsme směr Letní palác.

Ten se mi fakt líbil. Je to takovej hodně velkej park s velikým jezerem, kde stojí také mramorová loď císařovny Cixi, kterou si nechala postavit za peníze určené k modernizaci námořnictva. Šli jsme dlouho po břehu na jednu stranu jezera, na druhou stranu jsme pak jeli lodí, na níž byl takovej čínskej pár, co furt dumali,  co jsme asi zač. Fotili si nás a  pak byli značně zklamaní, že jsem jen jednodenni spolucestovatelé. Pak jsme přejeli do Starého letního paláce,   který byl už tolikrát zdemolován, že  ho pak už ani neopravovali. Ale ten park je moc pěknej, takovej trošku zpustlej a to mě se líbilo. Taky jsem zjistila, že se asi fenistil s opalovacim krémem vyruší,  spálila jsem si ty šíleně požrané části okolo kotníků. Pak už jsem se jen šla domů ošetřovat.

Ve středu večer měla přijet moje kamarádka Arianna co pak 17. odlítala zpět do Itálie, tak jsem se dohodla na 11 h s Indem, že mu pomůžu s nakupováním suvenýrů. Ale sotva jsme dojeli k hedvábnému trhu, volala mi Arianna, že si to popletla a že přijede za půl hodiny. Tak jsem se rozloučila s Indem a vyrazila na nádraží. Ještě jsem Arianně řekla, ať se nikam nevzdaluje, abychom se našly. Dorazila jsem později, ona mezitím někm vylezla a vzápětí se jí vybil telefon… No, honily jsme se tam asi 2 hodiny, je to tam obrovské…  Ona totiž bloumala nádražím a vylezla úplně opačným východem daleko od „Příjezdů“, tudíž mě ani nenapadlo ji tam hledat. Ale nakonec to dobře dopadlo, dojely jsme do hostelu, ona se po 3 dnech ve vlaku umyla a pak jsme vyrazily procházet se do města, na trh, k Bráně nebeského klidu. Tam jsme potkaly dva srandovní Číňany a šly jsme s nima na čaj, absolvovaly ochutnávku a tak. Pak jsem dojely do hostelu, kde jsme se zakecaly s ostatními turisty asi do 2 a pak šly spát.

16. ráno jsem si sbalila a vyrazila na poslední procházku po Pekingu, prošla jsem čtvrť Sanlitun, poslední nákupky.. dojela jsem si pro batůžek do hostelu a odjela na letiště. Měla jsem jen příruční zavazadlo tzn, šampon a další tekutosti v něm, v tašce jsem měla flašku s džusem ještě neotevřenou, a tu mi policajt otevřel a po chemicku očuchal, ale o kosmetické tekuté věci neprojevili zájem. No, tady se hodně věcí dělá jen napůl…

Jsem ráda, že jsem do Pekingu jela, musela jsem to vidět… ale že by mě to nějak závratně nadchlo… Lidí šíleně moc, co do sebe vráží, tlačej se, vzdálenosti jsou děsný, co se zdá na mapě blízoučko, jsou aspoň 2 km, a počasí v létě: vedro a vlhko. Poslední den ani nebylo slunce, bylo něco, co vypadalo mlha, ale spíš to prostě byla voda v horkém vzduchu, která na člověku ulpívala, a tak je tam prý běžně.

Fotky uz jsou taky na obvyklem miste.