V sobotu 14. 7. jsem se vypravila s mou kamaradkou Chiarou do Lijiangu, ktery se nachazi stale v provincii Yunnan, ale 9 hodin autobusem na sever od Kunmingu. Melo nas nejdriv jet vic, ale pak se vsichni oddelili a jeli do Dali, coz je bliz. No a my byly rady, protoze se vsichni v Dali trochu pohadali, kdezto nam bylo hej.

Dorazily jsme do Lijangu kolem seste vecer, dopravily jsme se k centru mesta a ze budem hledat ubytovani, skocila na nas takova srandovni cinanka (ikdyz bych mela rict Naxianka, je to nejpocetnejsi mensina v Lijiangu), jestli hledame ubytovani, tak jsme si nechaly ukazat jake a za kolik. Tak jsme se ubytovaly v malem dvouluzacku s koupelnickou, ale velmi ciste v tradicnim naxijskem dome za 60 yuanu na noc.

Lijiang je jedno z nejturistic­tejsich mist v Cine a tak mnohdy ceny podle toho tak vypadaji, ale je to jako vsude, i nepredrazeny mista se tam daj najit, ale je treba opravdu hledat.

Druhy den po prijezdu jsme se vydaly do vesnice Baisha vzdalene 10 km, jely jsme takovym polosoukromym autobuskem, ktery vyjede v momente, kdy se naplni (bezny cinsky zpusob), v techto busech se vozi vsechno mozne krom cinanu, tentokrat s nama jely ryby a cibule. Vesnice Baisha je znama neco malo spatne zachovalymi freskami  z dob dynastie Ming (+-16. stoleti), par jsem jich pres zakaz vyfotila, ale jsou desne ponicene radenim behem kulturni revoluce. Jinak vesnice je velmi razovita a malebna, je zde k videni takovy areal s chramem, vezi a par staveb z obdobi dynastie Ming. Pak jsme tez chtely videt nejaky z chramu po okoli, ale jsou docela dost vzdalene, tak jsem se vydaly k tomu nejblizsimu (chiara se kvuli artritide musi dost setrit), plazily jsme se do kopce asi 5 kilometru, aspon jsme se podivaly zblizka na hroby, a Fu guo si furt nikde, tak jsme se pak obratily na zpet, nejezdila tam ani zadna auta, ze by clovek stopoval… znenadani z pole vyjel taxik, tak jsme ho chytly, nechaly se dovest k chramu, ze ktereho teda zbylo velmi malo, opravdu trosky a mraky much, mozna tam nekde byla i nejaka mrtvola a pak jsme se vratily do Li jiangu.

Treti den jsme se vypravily do Soutesky skakajiciho tygra, vzdalene asi 2 hodiny autobusem, na informacich nam rekli ze jede v pul devate, tak jsme vstaly za kuropeni, abychom nadrazi nasly atd. Videly jsem mesto se probouzet, obchody zavrene, moc zajimave. Na nadrazi jsme zjistily, ze autobus jede o hodinu pozdeji, me fotak rekl, ze ma plnou pamet, tak jsem si jela koupit novou kartu, abych vas o neco nepripravila. Do autobusu jsme se vlezly, ac jsme mely cisla mist 14, 15… jedno bylo v predu a jedno uplne vzadu, Chiara se pro me objetovala a sedla si na nejmensi misto v buse s cinany a uhori, i ona se svym metrem58 vysky mela velke problemy, ja sedela vpredu hned vedel baliku se syrovym masem. Souteska skakajiciho tygra je asi nejlepsi na pesi tury, ale trasa je dlouha 23 km a jsou treba k prekonani minimalne 3 dny a tolik casu (vybaveni a v pripade chiary zdravi) jsme nemely, tak jsme zvolily trasu pro lenochy, tudiz jenom 4 km chuze. Autobus jezdi do Qiao tou odkud se pak popojizdi bud smerem pro ty co jdou na turu a nebo na parkoviste pro lidi, co chtej videt jen nejdulezitejsi v jednom dni. Kdyz jsme se zeptaly autobusaka, kdy jede autobus zpatky a tudiz mu sdelily, ze se hodlame tentyz den vratit, odvezl nas az na danne parkoviste k te kratke trase, a rekl, ze na nas pocka a pak nas odveze zpet. A tak se i stalo, neuctoval si nic za cekani, a zpatecni listek stal skoro stejne jako ho prodava nadrazi, takze docela poctivej cinan. Cestu zpet jsme s nim absolvovaly samy, az na obcas nejake cinany co si ho stopli z vesnice do vesnice. Zvlastni lidi, ale kdyz stopoval jeden cinan se 4 zivejma hadama v ruce, tak mu ridic nezastavil a to jsem byla docela rada.

Ctvrty den jsme jely do Shigu, k prvni zakrute reky Yangzi. Na informacich nam rekli, ze tam zadny bus nejede, ze jenom soukrome minibusky, jeste ze jsme jim uz neverily, jezdil tam bus rano kazdou hodinu. V autobuse s nama jely jenom basy jogurtu. Vysedli v Shigu a vydaly se do kopce, na kopci jsme vlezly do jakesi pamatne komunisticke bunky, odkud teda byl pekny vyhled a dalo se sejit druhou stranou. U potoka jsme videli male cinanky se koupat nahe, byli dost daleko, ale i tak zjistili, ze jsme cizinky a za desneho jekotu naskakali do krovi. Dole ve vesnici jsme jedly v takove spelunce pro cinany, ale cenu jsme mely pro cizince, uz tomu rikame cizinecka dan, mnohdy se clovek tomu brani, ale leckdy to vzda, jsou schopni si vymyslet cokoli, aby obhajili vyssi cenu. Dorazily jsme dolu k vode, moc pekny, mohli jsme se i projet na clunu, ale bylo to dost drahy, tak nic. Pak na cestu zpet jsme jely jednim z mikrobusku pro 7 lidi napechovane s cinany, protoze se nam nechtelo cekat na oficialni bus, taky zkusenost. Po ceste jsme potkali silenou bouracku dalkoveho autobusu s kamionem, je zvlastni, ze ten autobus nebyl moc ponicenej, ale ten kamion mel kabinu uplne napadrt.

Paty den, vzhledem k tomu ze chudak Chiara uz skoro nechodila, jsme se nevydaly nijak daleko, vybraly jsme si Park jezera cerneho draka s muzeem kultury Dongba, jely jsme tam taxikem, taxikarka byla velmi bodra Naxijka nami nadsena, ze mluvime cinsky a venovala nam pytlik blum ze zahradky, ktere bylo treba umyt a my byly na zacatku vyletu, nevedly jsme co s nima. Vesly jsme do parku, probehly mezi atrakcemi typu, vyfot se s pavy, vyfot se s opici… Narazily jsme na prvni chramek, (kamaradi nas varovali, ze ti falesni mnisi, rikam falesni, protoze opravdovej mnich prece na navstevnice nemaka, vzdycky vnutej naramek a nunaj milodary) vstoupily jsme a opravdu, “mnisi” byli velmi podezrele vlezli a takovi “lepivi”, prohledly jsme si budovu a rozhodly jsme se, ze ty blumy dame tem mnichum, tim se jich zbavime a ani je nemusime vyhodit. Daly jsme jim ty blumy a oni byli velmi stastni a dali nam naramky a ani nechteli zadny milodary. Expozice ke kulture Dongba me ponekud zklamala, ale park moc peknej (vstup dost mastnej 30 yuanu po sleve pro studenty), ale meli aspon luxusni zachody, coz je v Cine vzacnost, skoro lituju, ze jsem si je nevyfotila.

Nebudu popisovat nase prdle nakupy, koupila jsem si asi 4 saly… a smlouvani opravdu neni moje parketa, jeste ze me v tom zachranovala Chiara. Taky jsme si s Chiarou pripadaly samy jako monumenty, neustale si nas nejaci cinani fotili a to nekdy cele skupiny, nebo se chodili fotit s nama, vetsinou mi to nevadilo, ale nekdy opravdu neznaj meze. Pocasi se nam vyvedlo, jen dvakrat trosku zaprselo, jinak jsem si i spalila ramena… Tady v Kunmingu, kde je opravdove obdobi destu, leje pry uz paty den bez prestani, je to trochu depresivni, o to vic si vazim toho, jake jsme mely pocasi.  Na ceste zpet, jak se prejizdeji dost vysoke hory, jsme jely v mracich a nebo nad mrakama, zvlastni to pocit.

Fotky jsou v me online galerii, 8 albicek (z 14 jul) rozdelenych dle mist a tematicky.