Tak jsme vyjely (já, Valentina a Maria Chiara) v pátek ráno z Kunmingu směr Haikou, cesta byla docela dlouhá, tedy rozhodně delší než nám tvrdila baba na nádraží. V autobuse jsem seděla vedle takového srandovního číňana, když jsem mu nabídla bonbon, pravil, že sladký je pro ženy, že muži jen kouří a pijou a na první zastavce si koupil pivo a sušené kachní či čí stehno. Do Haikou jsme dojely pozdě, že hranice už byla zavřená, tak jsem tam přenocovaly v takovem hnus ubytovaní. V autobse z Kunmingu jsme se seznámily se švýcarkou Claudií, co je na ceste po Asii už přes měsíc a ještě další dva bude, od té chvíle jsem nebyly 3 ale 4. Ráno jsme přešly hranici, klasické zdržování a alotrie s českým pasem, kterej jim přijde vždycky nějakej podezřelej, protože si na něm vždy čtou „CESTOVNÍ PAS“ a nevě dí, co je to za zemi. Ono by to asi nevěděli ani kdyby četli „ČESKÁ REPUBLIKA“. Město za hranicí se jmenuje Lao Cai, tam jsme nasedly na vlak směr Hanoi, jely jsme nejnižší třídou, dřevěné lavice, no ale po nějakých 6 hod cesty sedací ústrojí otupělo a už to člověku bylo fuk. trochu jsem fotila během cesty, protože byly vidět zajímavé věci (hřbitůvky a hrobečky hlavně), jen škoda, že na oknech byly mříže, daly se zvednout, ale průvodčí nám to zakázal, že je to prý ochrana proti těm co něco házejí na vlak, no kdo ví. Ve vlaku jsem též potkaly celou třídu vietnamských studentů čínštiny i s pí prof… jeli na pohřeb spolužákovi, ale byli velice zabavní. Do Hanoie jsme dorazily po devaté večer, hledaly banku, pak nějaké ubytovaní. Valentina se furt někde přela a hádala, tak jsem se rozdělily a ubytovala jsem se já s Claudií a Valentina s MC šly hledat dál. Druhý den jsme se všechny sešly a šly si prohlédnout město, ale znovu jsme se rozdělily asi po hodine, protože Valentina musela strašně nutně jíst a kvůli tomu se vracet k hotelu a tak jsme se pak viděly až večer. My si prošly staré město, obří trh, chrám literatury a i k leninovu pomníku došly, tam nás vyzývali vietnamci, at s nima hrajem badminton, ale bylo tak šílené vedro a dusno, že jsem se radši dívala a Claudia jako správná tělocvikářka se zapojila. Se mnou se dali do řeči 2 vientamci, z nichž jeden jak se ukázalo mluvil česky a to velmi slušně, protože mezi lety 75–78 se učil v Litvínově elektrikářem. Pak jsme se vrátily do hotelu, cestou si koupily vietnamky z Vietnamu, aby se člověk mohl osprchovat a pak večer jsme vyrazily na představení vodních loutek, což byla docela legrace, ikdyž hodně pro turisty. V pondělí ráno jsme měly odjet na 3denní okruh po Halong bay, já s Claudií jsme si koupily trochu jiný okruh než Vale s MC. Odjezd byl brzo ráno, ale nejak nám ten průvodce se skupinou utekl, protože vietnamskym zvykem je nikomu nic neříct, skupin bylo víc. Claudie šla na záchod a bylo po všem, pak nás někteří trpochu snažili šidit, ale pak jsme se dostaly k naší skupince. Cesta byla zajímavá, maj fakt zajímavou architekturu vysokejch a uzounkejch baraků který mají pestrobarevnou fasádu a z ostatních stran jsou obyčejně šedivý. Taky nám průvodkyně říkala něco o programu, který tedy nepůsobil vůbec jasně, pak o tom jak po 3 letech vyndavaj mrtvé z hrobu a čistí jejich kosti a tím jim dávají najevo respekt a úctu (tuhle akci jsem nikde neviděla). Dojeli jsme do přístavu, kde nás znovu přerozdělily do různých lodí, jeden velkej zmatek celou dobu, ale zvykly jsme si. První den jsem absolvovaly prohlídku jeskyní, pak na menších loďkách takové polo jeskyně. Pak večer někteří kajakovali, ale mě to přišlo nablblé po tmě mezi velkýma loděma. Noc jsme strávili na palubě v miniaturních kajutkách, ale sranda to byla. V úterý jsem po snídani dopluli ke Catba island, kde vysadili z lodi jen nás 2 a pak nám řekli, že ostatní se vrací předčasně do Hanoie kvůli tajfunu a my že zůstaneme, jak bylo v plánu. Tak nás přistrčili k další skupině, protože snad jen 2 nebo 3 skupiny zůstaly na ostrově. Jeli jsme do Národního parku, ale bylo mokro, tak to klouzalo a nejak mi vylezlo na nervy být stále ve skupině a šla jsem si po svých po okolí fotit zvířátka. Pak jsme se ubytovali a jeli k nejakému ostrovu, kde jsem si vyfotila par opic, ale hodně zdálky, takže je potřeba hodně fantazie. Kolem těchto ostrovů je hodně takových plovoucích rybářských vesnic, všimla jsem si některých lodí, co byly ověšené žárovkama a prý je to na noční rybolov, že ryby jdou za světlem, ale v evropě a leckde je to zakazané, ale viděla jsem i lovení, že natáhnou síť přes nějakou úžinu a mlátěj do bubnu, a tím ty ryby do té sítě ženou. No moc nějakejch pravidel asi nemaj, žádnej rovnej boj, nebo dejme rybě šanci. Po večeři jsem šly s Claudií obhlednout místní podniky, ale vzhledem k tomu, že snídaně byla naplánovana na 6.15 abychom stihli uniknout z ostrova před tajfunem, moc dlouho jsme venku nepobyly. Během noci se spustil déšť a šílenej vítr. Ráno jsem pak přejeli ostrov do jiného přístavu a tam nasedli na takovej rychlo člun asi pro 100 malejch lidí, z cesty jsem neviděla nic, protože na okna útočily jedna vlna za druhou. Pak se snažili tu blbou loď přistát v přístavu a nedařilo se jim to, opravdu jsem měla pocit jistoty při pohledu na zděšené tváře posádky. Tak pravili, všichni boty dolů a vyhrnout kalhoty. Přirazili k jedné lodi, co stála u náplavky, která byla asi 30–40 cm pod vodou a my s věcma a botama v rukou skákali do vody, pak museli přelejzat takovej ten hřib, ke kterýmu se vážou lodě, tam pomáhali námořníci a taky tam mě smetla vlna, takže ne pokolena ale všude. Když jsem dorazili do hotelu v Hanoi, měly jsem naplánovanou cestu do Sapy na sever nočním vlakem s Valentinou a MC, sdělili mi, že ty dvě uvízly na ostrově, protože ta loď, kterou jsme jeli my, byla poslední a nevěděli, kdy budou moct opustit ostrov. Tak jsem se vydala do Sapy nočním vlakem bez nich. Claudie se vydala na jih. Dojela jsem do Sapy, kde úplně šíleně lilo. První noc jsem měla strávit někde s domorodcema. Ale tam jsem měla dopochodovat ne moc daleko, asi 12 km, ale na to lilo opravdu trochu moc, však si z fotek uděláte obrázek, a to už na mě něco lezlo, tak jsem holt oželela jeden den a zůstala jen jednu noc v hotelu a nešla do té vesnice, ono bylo všude takové vlhko, že by člověku nikdy nic neuschlo. Odpoledne jsme vyrazili na tůrku po okolí, což bylo moc hezký, půjčila jsem si holiny, naštěstí, protože se všude řinuly vody… Došli jsme k vodopádu, který kór za takového počasí byl impozantní. Cestou od vodopádu jsem zahučela do bezedné louže, no vypadala jako každá jiná, já jako infantil v holinách jsem si připadala neporazitelná a zahučela jsem tam po pás a tak poslední kus cesty jsem dojela na motorce, protože se do mě dávala děsná zima. Druhý den jsem se prošla po městečku a pak odjela směr hranice, kterou jsem přešla a nasedla na debilní spací autobus. Ono pokud by byla silnice slušná, tak by to docela šlo, ale tahle cesta je samá díra a serpentina, kde se člověk spíš musí furt držet aby z lehátka neodletěl a když usne tak se probudí vzápětí, protože při nějakém dalším výmolu práskl hlavou do železnýho madla, vhledem k tomu, že nebyla klimatizace z oken šel šílený průvan, no vystoupila jsem v KMG už úplně nemocná. já fakt nejsem dobrodruh. Jinak fotky už jsou online.