V Číně jedí psy

V pátek jsme se s kamarádkou Martinou vydaly do městečka Dali, které leží asi 320 km severně od Kunmingu. Je to moc pěkný městečko, i v jeho okolí by bylo leccos k vidění, ale celou dobu pršelo a byla mlha, takže byl vidět velkej prd. Bydlely jsem u jedné paní, co Martina zná, tudíž u její rodiny. Takhle čistotné číňany jsem ještě neviděla. živí se tím, že naháněj turisty a ona pro ně organizuje výlety a její muž jim prodává trávu (tím se v Dalí živí kde kdo). Nás pobyt vyšel velmi levně, protože s Martinou se ta paní vyloženě kamarádí. Jinak jsem se spíš tak couraly po městě, trochu od baru k baru. Ono ten déšť se často měnil v průtrž a v tom fakt nešlo nic dělat. Ale viděla jsme tam kostel v čínském stylu, fakt zajímavé. Pak je tam taky pěkné jezero, ale to jsem taky viděly asi 10 minut, než nás déšť vyhnal. Tak to byl takový velmi relax pobyt, nejpsíš se tam vrátím někdy na podzim, kdy nebude pršet. Jo ta fotka mě s pidi záchodem a pidi umyvadlem je pořízená na luxusních veřejných záhodkách, což je v Číně rarita a tak je to i turistická atrakce. Jinak dětské zařízení jsem na veřejných záchodech viděla poprvé. Ikdyž třeba jedno z umyvadel umístěné níž než ostatní už jsem viděla.

Vzhledem k tomu, že v Yunnanu je mnoho národnostních menšin, na okraji Kunmingu vybudovali „vesničku menšin“. Je to takovej docela velkej areál, kde jsou různá stavení a napodobeniny vesnic, pobíhaj tam haldy nečíňanů (příslušníků těch menšin) v tradičních oblecích.

Otec mé čínské kamarádky JingJing je tam ředitel, nevím přes co, a nás tam včera odpoledne pozval (mě, a další její dva kamarády). Tudíž jsme neplatili vstup (je kol 80 yuanu, což bych za tu kašparárnu asi nedala), vozil nás po areálu v elektro autíčku, opilí nečíňani pro mě zpívali. Jinak jsem moc nefotila, trochu jsem se snažila vypadat, že tam nejsem, protože jsem tam byla jediná cizinka a neustálé výkřiky „táto, mámo, honem pojďte se podívat, je tu cizinka“ mě trochu ničily. Pak nás pan otec pozval na večeři do místní restaurace, kde všechno bylz speciality různých menšin. Jako aperitiv byly smažení červy a kobylky, zklamu vás, neochutnala jsem. Jinak pak všechno ostatní bylo docela zvláštní a strašně dobrý, ananasová rýže servírovaná v ananasu, různé houby, aloeová polévka, jehněčí polévka, tofu, kozí sýr se šunkou, ryby. Pili jsme k tomu červené čínské relativně dobré víno, oni to všechno zapíjeli mlékem. Jo to je čínská specialita, pít mlíko k jídlu, nebo současně s alkoholem, teda každé v jiné sklenici, ale i tak mi přijde dost hnusný, když si někdo objedná současně teplé mléko a pivo.

Po jídle jsme se šli projít a viděli různé reje všude, pak jsme šli na čaj a pak na noční představení.

Jo ze všeho je pár fotek. Taky se v tom areálu procházej moc hezký kočičky a koťatka, čisťounký, chovaj je tam kvůli myším.

 

 

Po jejím zmizení jsem šla na net a něco sníst. V okolí byla halda pouličních prodavačů s jídlem. Tak jsem si koupila dva špízy a nudle, jenže ty nudle nebyly tepelně upravené,  no a z toho jsem dostala střevní haló, které mě provázelo po zbytek pobytu, práškama potlačený, takže jenom křeče. Děsně mě sežral nějaký hmyz… ale jinak bylo všechno v pohodě.

Den na to jsem vyrazila do Zakázaného města, byly všude trochu děsný davy. Tak jsem si to jen prošla. Kdybych tam byla sama, bylo by to daleko lepší, mohlo by to mít i docela fajn atmosféru. Takhle jsem do mnoha budov ani nevstoupila, protože bych si musela vystát děsné fronty a pak přes lidi stejně nic nevidět. Však na fotkách uvidíte. Odtamtud jsem dojela cyklorikšou do parku Beihai. Rikšista byl moc legrační kolozubej dědeček, co se nechal usmlouvat na 5 yuanu. Park pěknej, mě trošku ničily křeče. A to  hrozné horko, slunce pálilo, chodila jsem s deštníkem celý pobyt, a i tak jsem na svůj standard úplně černá. Pak jsem se přesunula do Parku Nebeského chrámu (Tiantan gongyuan), ten byl  méně zajímavý jako park,  zato budovy tam byly hezčí. Ke konci prohlídky, kdy jsem měla nohy uchozené po kolena a hledala cestu ven, jsem potkala jednoho Inda (Siddhartha), co taky cestoval sám. Tak jsme se dali do řeči a pak šli na pekingskou kachnu, doufala jsem, že to můj žaludek přežije. Ind měl na další den zaplacené taxi na celý den, na cestu k Dlouhé zdi a do Letních paláců, tak mi navrhl, jestli nechci jet taky, když je sám a neumí čínsky.

Noc po kachně jsem značně protrpěla, ale i tak jsem dorazila včas na sraz a vyjeli jsme. Dojeli na zeď do Badalingu, což je nejturističtější část, protože je nejblíž a s nejatraktiv­nějšími pohledy. Poprocházela jsem se a pak si sedla na vyhlídce a čekala na Inda. Trochu mě trápily křeče a únava po probdělé noci. Vedle mě si sedla jedna Rakušanka v letech, asi hladová, když jsem vytáhla sušenky a nabídla jí, tak po ní nadšeně skočila. Byla to srandovn9 Rakušanka, kolem 60, co čekala na svoje kamarádky, se kterýma byla už poněkolikáté v Čine. A tak jsem řešily naše zkušenosti, moji rozedranou holeň kterou furt lidi pozorovali atd…

Pak se se mnou vyfotilo pár Číňanů a odjeli jsme směr Letní palác.

Ten se mi fakt líbil. Je to takovej hodně velkej park s velikým jezerem, kde stojí také mramorová loď císařovny Cixi, kterou si nechala postavit za peníze určené k modernizaci námořnictva. Šli jsme dlouho po břehu na jednu stranu jezera, na druhou stranu jsme pak jeli lodí, na níž byl takovej čínskej pár, co furt dumali,  co jsme asi zač. Fotili si nás a  pak byli značně zklamaní, že jsem jen jednodenni spolucestovatelé. Pak jsme přejeli do Starého letního paláce,   který byl už tolikrát zdemolován, že  ho pak už ani neopravovali. Ale ten park je moc pěknej, takovej trošku zpustlej a to mě se líbilo. Taky jsem zjistila, že se asi fenistil s opalovacim krémem vyruší,  spálila jsem si ty šíleně požrané části okolo kotníků. Pak už jsem se jen šla domů ošetřovat.

Ve středu večer měla přijet moje kamarádka Arianna co pak 17. odlítala zpět do Itálie, tak jsem se dohodla na 11 h s Indem, že mu pomůžu s nakupováním suvenýrů. Ale sotva jsme dojeli k hedvábnému trhu, volala mi Arianna, že si to popletla a že přijede za půl hodiny. Tak jsem se rozloučila s Indem a vyrazila na nádraží. Ještě jsem Arianně řekla, ať se nikam nevzdaluje, abychom se našly. Dorazila jsem později, ona mezitím někm vylezla a vzápětí se jí vybil telefon… No, honily jsme se tam asi 2 hodiny, je to tam obrovské…  Ona totiž bloumala nádražím a vylezla úplně opačným východem daleko od „Příjezdů“, tudíž mě ani nenapadlo ji tam hledat. Ale nakonec to dobře dopadlo, dojely jsme do hostelu, ona se po 3 dnech ve vlaku umyla a pak jsme vyrazily procházet se do města, na trh, k Bráně nebeského klidu. Tam jsme potkaly dva srandovní Číňany a šly jsme s nima na čaj, absolvovaly ochutnávku a tak. Pak jsem dojely do hostelu, kde jsme se zakecaly s ostatními turisty asi do 2 a pak šly spát.

16. ráno jsem si sbalila a vyrazila na poslední procházku po Pekingu, prošla jsem čtvrť Sanlitun, poslední nákupky.. dojela jsem si pro batůžek do hostelu a odjela na letiště. Měla jsem jen příruční zavazadlo tzn, šampon a další tekutosti v něm, v tašce jsem měla flašku s džusem ještě neotevřenou, a tu mi policajt otevřel a po chemicku očuchal, ale o kosmetické tekuté věci neprojevili zájem. No, tady se hodně věcí dělá jen napůl…

Jsem ráda, že jsem do Pekingu jela, musela jsem to vidět… ale že by mě to nějak závratně nadchlo… Lidí šíleně moc, co do sebe vráží, tlačej se, vzdálenosti jsou děsný, co se zdá na mapě blízoučko, jsou aspoň 2 km, a počasí v létě: vedro a vlhko. Poslední den ani nebylo slunce, bylo něco, co vypadalo mlha, ale spíš to prostě byla voda v horkém vzduchu, která na člověku ulpívala, a tak je tam prý běžně.

Fotky uz jsou taky na obvyklem miste.

Do Shijiazhuangu jsem letěla za jednou Číňankou (Lele), která studuje v Itálii, a když jsem tam taky ještě studovala, učila jsem ji italštinu, i když to teda vůbec nepomohlo. Po 6 měsících v Číně umím líp čínsky než ona italsky po dvou letech, prostě se zastavila na úrovni neúrovni, taky nic nedělá pro to, aby uměla líp. Jela jsem za ní, protože jsme se tak dohodly už v Itálii, ona mě pozvala k nim do tohohle města, což je 200 km na jih od Pekingu, abych poznala její rodinu a pak, že společně pojedeme do Pekingu. Přiletěla jsem v 1 v noci, a taxíkem jela k nim domu. Jejich jízda na dálnici je úplně šílená, jezdí po ní děsně pomalý náklaďáky, co se navzájem předjížděj a ostatní auta je předjížděj odstavným pruhem, kde je občas odstavený některý z tech šílených starých pomalých kamionů, co prostě dojel. Před dům mě přišla vítat Lele se svou matkou. Vyfasovala jsem na uvítanou takovou divnou polívku s ořechů, rozinek a buráků, ale vzhledem k tomu, že v letadle jsem po 4 hodiny nedostala v podstatě nic, byla jsem ráda. Najednou vyplynulo, že ona myslela jet se mnou do Pekingu na 2 dny s cestovkou, což mě teda trochu dostalo. Představa, že vyfasuju červenou kšiltovku a někam mě budou hnát s davem. Tak jsem se navrhla, že bez cestovky je to lepší, na to se na mě koukaly, jako bych byla nějakej šílenej dobrodruh. Ono mě taky děsila představa zůstat dlouho v Shijiazhuangu, protože ač je to veliké město, není tam absolutně nic k vidění. Špatně jsem spala, šílené vedro a vlhko, druhý den mě vyvezly (matka s dcerou) do města, ukázat, že tam opravdu nic není. Pohybovaly jsme s autem, novým měsíc, mělo ještě obalené sedadla z továrny. A taky se mi chlubily, že ta matka si současně s autem koupila i řidičák. A bylo to vidět,. Předváděla na silnici šílený věci, parkování se stávalo akcí na minimálně 30 minut, kdy Lele a pokud možno ještě další Číňani skákali okolo a veleli. Pak jsme se stavily v obchodě s kaligrafií jejího otce a pak zpátky domu. Byla to děsná nuda, ona holt je trochu nudná. V Itálii jsem si myslela, že je taková zmatená protože je v cizině, ale odhalila jsem, že je to jinak, je jednoduše hloupá a absolutně nesvéprávná. Furt řešily naši cestu do Pekingu, ale beze mě, tak jsem si ji vzala stranou a ptala se, co a jak, a ona, že neví, že se musí zeptat maminky, že ta dělá program. Den na to jsme po snídani na mé naléhání vyrazily samy do Zhengding (matka nejela jenom proto, že nemá SPZ a nesmí s autem z města). „Zhengding je plnej chrámů atd.“, říká věrný LonelyPlanet. Díky němu jsme vše našly, protože Lele nevěděla nic, ještě nikdy tam nebyla. Vzhledem k tomu, že jsem dost kulhala, protože den před odletem jsem si trochu natloukla, na jednu věž jsem nelezla a říkám té Lele, počkám na tebe tady za rohem na lavičce. Ona se ani nepodívala kam ukazuju a šla. No a pak mě nemohla najít (seděla jsem 10 metrů od vchodu té věže). Prý běhala snad všude, ptala se všude všech, jestli mě neviděli (byla jsem tam široko daleko jediná cizinka), no, jak blázen. Ona prostě nevnímá, nic jí kromě obchodů s hračkama nezajímá. Po návratu do města pro nás přijela její matka a jely jsme k dědečkovi s babičkou, kde byl i strýc s rodinou a divnej pes s černým jazykem, celej černej, takovej ten typ, že mu musíš dát buřt aby se vědělo, kde má hlavu. Dostala jsem od dědečka modlitební rádiíčko a náramek(jeho). Pak jsme se přesunuli do docela luxusní restaurace na večeři, kde se se mnou furt všichni fotili. Pak Lelin bratranec, asi 6-ti letej, neustále zpíval písně z kreslenejch seriálů a tančil. V neděli v 7.30 jsem nasedly na vlak a jely do Pekingu, předem jsme si zamluvily pokoj (já ho našla, ona tam zavolala, i když na první pokus to nezvládla). Když už jsme byly skoro v hostelu a já mluvila o tom, co a jak, kdy a kam, vypadlo z ní, že tam se mnou bude bydlet jen tu jednu noc, že pak bude zbytek pobytu u nějaké své kamarádky, protože si musí koupit nějakou knížku atd. No zmatečná informace, výsledek jasný. Zvedlo mi to mandle, protože to mohla taky říct dřív, přijde mi, že to se nedělá. Tak jsem jí to řekla, že mi to mohla říct dřív atd… ona se urazila a že oni na mě byli hodní a všechno úplně otáčela.. No, po ubytování jsme jely na Qianmen a přešly náměstí Tiananmen. Byly asi 2 odpoledne, a ona už chtěla jet do hostelu, že už nemůže, a divila se, že já nechci. Tak jsme se dohodly, že se vrátím tak na šestou a půjdem někam spolu jíst. Když jsem se vrátila do hostelu, našla jsem na pokoji od ní lísteček, nevím ani co pořádně napsala, psala čínsky a psace, ale jak jsem pochopila, byly to samé výčitky, a od té doby od ní nemám zprávy. Poučení: Je lepší být sama než s infantilním kakabusem.

Tak jsem dnes navštívila čínské karaoke. Vzala mě tam jedna kamarádka číňanka, kterou učím italsky, výměnou za čínskou konverzaci. Šli jsme s jejími kamarády, do takového karaoke pro hodne bohate číňany. Je to asi sedmi patrová budova, s takovými místnůstkami (tudíž jen pro uzavřené společnosti) s obrovskými koženými divany, gigantickou plasma televizí, ne které běží klipy s texty ke zvoleným písním, desítky nabuzenejch číšníku všude, kteří neustale buď nosí pití, oříšky a chodí po tom všem uklízet. No fascinujíci, jo číňani si fakt potrpí na pozlátko. Jo, nevím, kolik to tam stálo, já to neplatilo, ale vím, že hodně. A taky jsem nezpívala, jen tak občas jsem dělala, že zpívám, aby se neurazili. Čínské písně neumím a z cizí produkce, byla jen Britney Spears, backstreet boys atd…