V Číně jedí psy

Tak se mi to chyli, no uz v podstate schylilo, za 10 dnu se vracim do Prahy tzn. odletam 16. prosince. A bude to zabavna cesta, jeste teda nemam koupenou cestu do Hongkongu, ale ptracuju na tom v techto dnech. Takze vyrazim v nedeli rano a poletim do Shenzhenu (jelikoz je to jeste Cina, kdez to lety do HK jsou jako mezinarodni, docela usetrim), to je co by dopliv od Hongkongu, na cinske strane. Z Shenzhenu prefrcim trajektikem do Hongkongu, tam nekde pohodim zavazadla a trochu se po HK pokouknu a pak kolem 21 hodin vyrazim smer letiste, odkud odletam v 00:30 (mistniho casu). Doletim do Londyna v 6:20 mistniho casu, snad si ani nebudu prerizovat hodinky nebo me z toho klepne. V Londyne se prochazet nebudu, snad prelezu vsechny kontroly ve zdravi, chytnu letadlo v 11.20 a hura do Prahy, kamz dorazim 17. v 14:30. Tohle vsechno teoreticky, teda melo by to tak vyjit. Teda ted se mi udelalo trochu spatne, mozna nepocitam dobre, ale vychazi mi to priblizne na 35 hodin. No to mam proto, ze jsem chtiva, kdybych nemusela courat po Hongkongu, usetrila bych si minimalne 5 hodin. Ale to uz je asi jedno, to courani po Hongkongu, jestena tom vsem bude to nejlepsi, taky se tam asi docela ohreju, melo by tam byt tak 25 stupnu. Jinak me navrat trochu stresuje v mysli se neustale snazim poskladat veci do kufru, nekdy se vlezou a nekdy zase ne a to jdou na me chmury. Taky se musim nalezite se vsemi rozloucit, podarovat me profesorky, protoze vim, ze mi chystaj darky, tak taky musim neco vymyslet. No a cas leti tak ze mam pocit, ze ikdyz nechci, tak mi stejne zbyde halda veci na posledni den. PAk taky musim na vsechny vecirky, protoze leckdo odjizdi a tak furt by to nekdo slavil, nebo naopak oplakaval… mozna taky neco takovyho usporadam, no uvidim, nejdriv si rozmyslim, jestli slavit, ci co… uz se fakt docela tesim domu, kor ted, co se docela dost ochaldilo a tady nikde nejsou topeni a sprcha na verande se stala otuzovanim, nebo lecebnou kurou, zatim mi to neni uplne jasny. Tak tim to se asi loucim z Ciny….

Tak jsme včera vyrazili na takovej menší festiválek kousek za městem v takovem docela hezkém místě. Já s Valerií jsem dorazily už před jednou, protože to začínalo v 1, kdy hráli takoví prdlí kanaďani, co to organizovali. Jo, v tom autobuse, kterým jsme tam jeli byly moc vtipný hodiny, který měli vteřinovku a minutovku tak to vypadalo, jako bychom tam jeli 6 hodin misto půl hodiny. Měli jsme štěstí na počasí, svítilo sluníčko, ikdyž po setmění se prudce ochladilo. Každou hodinu hrála jiná kapela, některé byly složeny z cizinců, některé z číňanů či číňanek, některé smíšené. Co se týče žánru… bylo něco pankovejch kapel, něco metalovejch, jo to číňani rádi, pak se vyklubal i čínsko americkej rap a blues. Ale byla to docela legrace v areálu byl i takovej opuštěnej bazén, takové zvláštní místo. Pak za tmy rozdělali ohně, nikdo se nepodpálil, což mě docela překvapilo vzhledem k tomu jak někteří byli pod obraz… no ono teplý pivo dělá strašný věci, teda se mnou ne, nemám ráda pivo, ale vzhledem k tomu, že nebyla jiná možnost, jsem vypila skoro 3 piva, no spíš 2 a půl za těch 12 hodin. Dám online něco fotek, tak si každej udělá obrázek.

Tak jsme vyjely (já, Valentina a Maria Chiara) v pátek ráno z Kunmingu směr Haikou, cesta byla docela dlouhá, tedy rozhodně delší než nám tvrdila baba na nádraží. V autobuse jsem seděla vedle takového srandovního číňana, když jsem mu nabídla bonbon, pravil, že sladký je pro ženy, že muži jen kouří a pijou a na první zastavce si koupil pivo a sušené kachní či čí stehno. Do Haikou jsme dojely pozdě, že hranice už byla zavřená, tak jsem tam přenocovaly v takovem hnus ubytovaní. V autobse z Kunmingu jsme se seznámily se švýcarkou Claudií, co je na ceste po Asii už přes měsíc a ještě další dva bude, od té chvíle jsem nebyly 3 ale 4. Ráno jsme přešly hranici, klasické zdržování a alotrie s českým pasem, kterej jim přijde vždycky nějakej podezřelej, protože si na něm vždy čtou „CESTOVNÍ PAS“ a nevě dí, co je to za zemi. Ono by to asi nevěděli ani kdyby četli „ČESKÁ REPUBLIKA“. Město za hranicí se jmenuje Lao Cai, tam jsme nasedly na vlak směr Hanoi, jely jsme nejnižší třídou, dřevěné lavice, no ale po nějakých 6 hod cesty sedací ústrojí otupělo a už to člověku bylo fuk. trochu jsem fotila během cesty, protože byly vidět zajímavé věci (hřbitůvky a hrobečky hlavně), jen škoda, že na oknech byly mříže, daly se zvednout, ale průvodčí nám to zakázal, že je to prý ochrana proti těm co něco házejí na vlak, no kdo ví. Ve vlaku jsem též potkaly celou třídu vietnamských studentů čínštiny i s pí prof… jeli na pohřeb spolužákovi, ale byli velice zabavní. Do Hanoie jsme dorazily po devaté večer, hledaly banku, pak nějaké ubytovaní. Valentina se furt někde přela a hádala, tak jsem se rozdělily a ubytovala jsem se já s Claudií a Valentina s MC šly hledat dál. Druhý den jsme se všechny sešly a šly si prohlédnout město, ale znovu jsme se rozdělily asi po hodine, protože Valentina musela strašně nutně jíst a kvůli tomu se vracet k hotelu a tak jsme se pak viděly až večer. My si prošly staré město, obří trh, chrám literatury a i k leninovu pomníku došly, tam nás vyzývali vietnamci, at s nima hrajem badminton, ale bylo tak šílené vedro a dusno, že jsem se radši dívala a Claudia jako správná tělocvikářka se zapojila. Se mnou se dali do řeči 2 vientamci, z nichž jeden jak se ukázalo mluvil česky a to velmi slušně, protože mezi lety 75–78 se učil v Litvínově elektrikářem. Pak jsme se vrátily do hotelu, cestou si koupily vietnamky z Vietnamu, aby se člověk mohl osprchovat a pak večer jsme vyrazily na představení vodních loutek, což byla docela legrace, ikdyž hodně pro turisty. V pondělí ráno jsme měly odjet na 3denní okruh po Halong bay, já s Claudií jsme si koupily trochu jiný okruh než Vale s MC. Odjezd byl brzo ráno, ale nejak nám ten průvodce se skupinou utekl, protože vietnamskym zvykem je nikomu nic neříct, skupin bylo víc. Claudie šla na záchod a bylo po všem, pak nás někteří trpochu snažili šidit, ale pak jsme se dostaly k naší skupince. Cesta byla zajímavá, maj fakt zajímavou architekturu vysokejch a uzounkejch baraků který mají pestrobarevnou fasádu a z ostatních stran jsou obyčejně šedivý. Taky nám průvodkyně říkala něco o programu, který tedy nepůsobil vůbec jasně, pak o tom jak po 3 letech vyndavaj mrtvé z hrobu a čistí jejich kosti a tím jim dávají najevo respekt a úctu (tuhle akci jsem nikde neviděla). Dojeli jsme do přístavu, kde nás znovu přerozdělily do různých lodí, jeden velkej zmatek celou dobu, ale zvykly jsme si. První den jsem absolvovaly prohlídku jeskyní, pak na menších loďkách takové polo jeskyně. Pak večer někteří kajakovali, ale mě to přišlo nablblé po tmě mezi velkýma loděma. Noc jsme strávili na palubě v miniaturních kajutkách, ale sranda to byla. V úterý jsem po snídani dopluli ke Catba island, kde vysadili z lodi jen nás 2 a pak nám řekli, že ostatní se vrací předčasně do Hanoie kvůli tajfunu a my že zůstaneme, jak bylo v plánu. Tak nás přistrčili k další skupině, protože snad jen 2 nebo 3 skupiny zůstaly na ostrově. Jeli jsme do Národního parku, ale bylo mokro, tak to klouzalo a nejak mi vylezlo na nervy být stále ve skupině a šla jsem si po svých po okolí fotit zvířátka. Pak jsme se ubytovali a jeli k nejakému ostrovu, kde jsem si vyfotila par opic, ale hodně zdálky, takže je potřeba hodně fantazie. Kolem těchto ostrovů je hodně takových plovoucích rybářských vesnic, všimla jsem si některých lodí, co byly ověšené žárovkama a prý je to na noční rybolov, že ryby jdou za světlem, ale v evropě a leckde je to zakazané, ale viděla jsem i lovení, že natáhnou síť přes nějakou úžinu a mlátěj do bubnu, a tím ty ryby do té sítě ženou. No moc nějakejch pravidel asi nemaj, žádnej rovnej boj, nebo dejme rybě šanci. Po večeři jsem šly s Claudií obhlednout místní podniky, ale vzhledem k tomu, že snídaně byla naplánovana na 6.15 abychom stihli uniknout z ostrova před tajfunem, moc dlouho jsme venku nepobyly. Během noci se spustil déšť a šílenej vítr. Ráno jsem pak přejeli ostrov do jiného přístavu a tam nasedli na takovej rychlo člun asi pro 100 malejch lidí, z cesty jsem neviděla nic, protože na okna útočily jedna vlna za druhou. Pak se snažili tu blbou loď přistát v přístavu a nedařilo se jim to, opravdu jsem měla pocit jistoty při pohledu na zděšené tváře posádky. Tak pravili, všichni boty dolů a vyhrnout kalhoty. Přirazili k jedné lodi, co stála u náplavky, která byla asi 30–40 cm pod vodou a my s věcma a botama v rukou skákali do vody, pak museli přelejzat takovej ten hřib, ke kterýmu se vážou lodě, tam pomáhali námořníci a taky tam mě smetla vlna, takže ne pokolena ale všude. Když jsem dorazili do hotelu v Hanoi, měly jsem naplánovanou cestu do Sapy na sever nočním vlakem s Valentinou a MC, sdělili mi, že ty dvě uvízly na ostrově, protože ta loď, kterou jsme jeli my, byla poslední a nevěděli, kdy budou moct opustit ostrov. Tak jsem se vydala do Sapy nočním vlakem bez nich. Claudie se vydala na jih. Dojela jsem do Sapy, kde úplně šíleně lilo. První noc jsem měla strávit někde s domorodcema. Ale tam jsem měla dopochodovat ne moc daleko, asi 12 km, ale na to lilo opravdu trochu moc, však si z fotek uděláte obrázek, a to už na mě něco lezlo, tak jsem holt oželela jeden den a zůstala jen jednu noc v hotelu a nešla do té vesnice, ono bylo všude takové vlhko, že by člověku nikdy nic neuschlo. Odpoledne jsme vyrazili na tůrku po okolí, což bylo moc hezký, půjčila jsem si holiny, naštěstí, protože se všude řinuly vody… Došli jsme k vodopádu, který kór za takového počasí byl impozantní. Cestou od vodopádu jsem zahučela do bezedné louže, no vypadala jako každá jiná, já jako infantil v holinách jsem si připadala neporazitelná a zahučela jsem tam po pás a tak poslední kus cesty jsem dojela na motorce, protože se do mě dávala děsná zima. Druhý den jsem se prošla po městečku a pak odjela směr hranice, kterou jsem přešla a nasedla na debilní spací autobus. Ono pokud by byla silnice slušná, tak by to docela šlo, ale tahle cesta je samá díra a serpentina, kde se člověk spíš musí furt držet aby z lehátka neodletěl a když usne tak se probudí vzápětí, protože při nějakém dalším výmolu práskl hlavou do železnýho madla, vhledem k tomu, že nebyla klimatizace z oken šel šílený průvan, no vystoupila jsem v KMG už úplně nemocná. já fakt nejsem dobrodruh. Jinak fotky už jsou online.

Poslední dobou koukám často na čínskou televizi kvůli jazyku, mými nejoblíbenějšími programy jsou: čínské policejní seriály, jsou fakt veselý, skoro žádný „vzdej se“ nebo „stůj nebo střelím“ prostě rovnou pálej a pokud možno ze zadu, pak i filmz z hongkongské produkce 70–80 let a pak často dávaj válečný filmy západní produkce… ted jsem došla k hlavnímu tématu, v jednom z těchto filmu z první či druhé války (samořejmě dabované čínsky) jsem pouze zachytila scénu zákopové bitvy, kde ke konci se hald vojáků spojeneckým vojákům vzdává. Najednou z jednoho zákopu vylezou 2 s rukama nad hlavou a jeden vykřikuje ČESKY: „JÁ JSEM NIKOHO NEZABIL!“  na to mu voják čínsky „já ti nerozumím“ čech zas volá, že nikoho nezabil a voják, že mu nerozumí a tak to jde chvíli až voják znervózní a čecha oddělá. Asi vám to nepřijde tak divný, ale slyšet češtinu z čínské televize byl pro mě velkej zážitek.

V pátek jsme se s kamarádkou Martinou vydaly do městečka Dali, které leží asi 320 km severně od Kunmingu. Je to moc pěkný městečko, i v jeho okolí by bylo leccos k vidění, ale celou dobu pršelo a byla mlha, takže byl vidět velkej prd. Bydlely jsem u jedné paní, co Martina zná, tudíž u její rodiny. Takhle čistotné číňany jsem ještě neviděla. živí se tím, že naháněj turisty a ona pro ně organizuje výlety a její muž jim prodává trávu (tím se v Dalí živí kde kdo). Nás pobyt vyšel velmi levně, protože s Martinou se ta paní vyloženě kamarádí. Jinak jsem se spíš tak couraly po městě, trochu od baru k baru. Ono ten déšť se často měnil v průtrž a v tom fakt nešlo nic dělat. Ale viděla jsme tam kostel v čínském stylu, fakt zajímavé. Pak je tam taky pěkné jezero, ale to jsem taky viděly asi 10 minut, než nás déšť vyhnal. Tak to byl takový velmi relax pobyt, nejpsíš se tam vrátím někdy na podzim, kdy nebude pršet. Jo ta fotka mě s pidi záchodem a pidi umyvadlem je pořízená na luxusních veřejných záhodkách, což je v Číně rarita a tak je to i turistická atrakce. Jinak dětské zařízení jsem na veřejných záchodech viděla poprvé. Ikdyž třeba jedno z umyvadel umístěné níž než ostatní už jsem viděla.

Vzhledem k tomu, že v Yunnanu je mnoho národnostních menšin, na okraji Kunmingu vybudovali „vesničku menšin“. Je to takovej docela velkej areál, kde jsou různá stavení a napodobeniny vesnic, pobíhaj tam haldy nečíňanů (příslušníků těch menšin) v tradičních oblecích.

Otec mé čínské kamarádky JingJing je tam ředitel, nevím přes co, a nás tam včera odpoledne pozval (mě, a další její dva kamarády). Tudíž jsme neplatili vstup (je kol 80 yuanu, což bych za tu kašparárnu asi nedala), vozil nás po areálu v elektro autíčku, opilí nečíňani pro mě zpívali. Jinak jsem moc nefotila, trochu jsem se snažila vypadat, že tam nejsem, protože jsem tam byla jediná cizinka a neustálé výkřiky „táto, mámo, honem pojďte se podívat, je tu cizinka“ mě trochu ničily. Pak nás pan otec pozval na večeři do místní restaurace, kde všechno bylz speciality různých menšin. Jako aperitiv byly smažení červy a kobylky, zklamu vás, neochutnala jsem. Jinak pak všechno ostatní bylo docela zvláštní a strašně dobrý, ananasová rýže servírovaná v ananasu, různé houby, aloeová polévka, jehněčí polévka, tofu, kozí sýr se šunkou, ryby. Pili jsme k tomu červené čínské relativně dobré víno, oni to všechno zapíjeli mlékem. Jo to je čínská specialita, pít mlíko k jídlu, nebo současně s alkoholem, teda každé v jiné sklenici, ale i tak mi přijde dost hnusný, když si někdo objedná současně teplé mléko a pivo.

Po jídle jsme se šli projít a viděli různé reje všude, pak jsme šli na čaj a pak na noční představení.

Jo ze všeho je pár fotek. Taky se v tom areálu procházej moc hezký kočičky a koťatka, čisťounký, chovaj je tam kvůli myším.

 

 

Po jejím zmizení jsem šla na net a něco sníst. V okolí byla halda pouličních prodavačů s jídlem. Tak jsem si koupila dva špízy a nudle, jenže ty nudle nebyly tepelně upravené,  no a z toho jsem dostala střevní haló, které mě provázelo po zbytek pobytu, práškama potlačený, takže jenom křeče. Děsně mě sežral nějaký hmyz… ale jinak bylo všechno v pohodě.

Den na to jsem vyrazila do Zakázaného města, byly všude trochu děsný davy. Tak jsem si to jen prošla. Kdybych tam byla sama, bylo by to daleko lepší, mohlo by to mít i docela fajn atmosféru. Takhle jsem do mnoha budov ani nevstoupila, protože bych si musela vystát děsné fronty a pak přes lidi stejně nic nevidět. Však na fotkách uvidíte. Odtamtud jsem dojela cyklorikšou do parku Beihai. Rikšista byl moc legrační kolozubej dědeček, co se nechal usmlouvat na 5 yuanu. Park pěknej, mě trošku ničily křeče. A to  hrozné horko, slunce pálilo, chodila jsem s deštníkem celý pobyt, a i tak jsem na svůj standard úplně černá. Pak jsem se přesunula do Parku Nebeského chrámu (Tiantan gongyuan), ten byl  méně zajímavý jako park,  zato budovy tam byly hezčí. Ke konci prohlídky, kdy jsem měla nohy uchozené po kolena a hledala cestu ven, jsem potkala jednoho Inda (Siddhartha), co taky cestoval sám. Tak jsme se dali do řeči a pak šli na pekingskou kachnu, doufala jsem, že to můj žaludek přežije. Ind měl na další den zaplacené taxi na celý den, na cestu k Dlouhé zdi a do Letních paláců, tak mi navrhl, jestli nechci jet taky, když je sám a neumí čínsky.

Noc po kachně jsem značně protrpěla, ale i tak jsem dorazila včas na sraz a vyjeli jsme. Dojeli na zeď do Badalingu, což je nejturističtější část, protože je nejblíž a s nejatraktiv­nějšími pohledy. Poprocházela jsem se a pak si sedla na vyhlídce a čekala na Inda. Trochu mě trápily křeče a únava po probdělé noci. Vedle mě si sedla jedna Rakušanka v letech, asi hladová, když jsem vytáhla sušenky a nabídla jí, tak po ní nadšeně skočila. Byla to srandovn9 Rakušanka, kolem 60, co čekala na svoje kamarádky, se kterýma byla už poněkolikáté v Čine. A tak jsem řešily naše zkušenosti, moji rozedranou holeň kterou furt lidi pozorovali atd…

Pak se se mnou vyfotilo pár Číňanů a odjeli jsme směr Letní palác.

Ten se mi fakt líbil. Je to takovej hodně velkej park s velikým jezerem, kde stojí také mramorová loď císařovny Cixi, kterou si nechala postavit za peníze určené k modernizaci námořnictva. Šli jsme dlouho po břehu na jednu stranu jezera, na druhou stranu jsme pak jeli lodí, na níž byl takovej čínskej pár, co furt dumali,  co jsme asi zač. Fotili si nás a  pak byli značně zklamaní, že jsem jen jednodenni spolucestovatelé. Pak jsme přejeli do Starého letního paláce,   který byl už tolikrát zdemolován, že  ho pak už ani neopravovali. Ale ten park je moc pěknej, takovej trošku zpustlej a to mě se líbilo. Taky jsem zjistila, že se asi fenistil s opalovacim krémem vyruší,  spálila jsem si ty šíleně požrané části okolo kotníků. Pak už jsem se jen šla domů ošetřovat.

Ve středu večer měla přijet moje kamarádka Arianna co pak 17. odlítala zpět do Itálie, tak jsem se dohodla na 11 h s Indem, že mu pomůžu s nakupováním suvenýrů. Ale sotva jsme dojeli k hedvábnému trhu, volala mi Arianna, že si to popletla a že přijede za půl hodiny. Tak jsem se rozloučila s Indem a vyrazila na nádraží. Ještě jsem Arianně řekla, ať se nikam nevzdaluje, abychom se našly. Dorazila jsem později, ona mezitím někm vylezla a vzápětí se jí vybil telefon… No, honily jsme se tam asi 2 hodiny, je to tam obrovské…  Ona totiž bloumala nádražím a vylezla úplně opačným východem daleko od „Příjezdů“, tudíž mě ani nenapadlo ji tam hledat. Ale nakonec to dobře dopadlo, dojely jsme do hostelu, ona se po 3 dnech ve vlaku umyla a pak jsme vyrazily procházet se do města, na trh, k Bráně nebeského klidu. Tam jsme potkaly dva srandovní Číňany a šly jsme s nima na čaj, absolvovaly ochutnávku a tak. Pak jsem dojely do hostelu, kde jsme se zakecaly s ostatními turisty asi do 2 a pak šly spát.

16. ráno jsem si sbalila a vyrazila na poslední procházku po Pekingu, prošla jsem čtvrť Sanlitun, poslední nákupky.. dojela jsem si pro batůžek do hostelu a odjela na letiště. Měla jsem jen příruční zavazadlo tzn, šampon a další tekutosti v něm, v tašce jsem měla flašku s džusem ještě neotevřenou, a tu mi policajt otevřel a po chemicku očuchal, ale o kosmetické tekuté věci neprojevili zájem. No, tady se hodně věcí dělá jen napůl…

Jsem ráda, že jsem do Pekingu jela, musela jsem to vidět… ale že by mě to nějak závratně nadchlo… Lidí šíleně moc, co do sebe vráží, tlačej se, vzdálenosti jsou děsný, co se zdá na mapě blízoučko, jsou aspoň 2 km, a počasí v létě: vedro a vlhko. Poslední den ani nebylo slunce, bylo něco, co vypadalo mlha, ale spíš to prostě byla voda v horkém vzduchu, která na člověku ulpívala, a tak je tam prý běžně.

Fotky uz jsou taky na obvyklem miste.

Do Shijiazhuangu jsem letěla za jednou Číňankou (Lele), která studuje v Itálii, a když jsem tam taky ještě studovala, učila jsem ji italštinu, i když to teda vůbec nepomohlo. Po 6 měsících v Číně umím líp čínsky než ona italsky po dvou letech, prostě se zastavila na úrovni neúrovni, taky nic nedělá pro to, aby uměla líp. Jela jsem za ní, protože jsme se tak dohodly už v Itálii, ona mě pozvala k nim do tohohle města, což je 200 km na jih od Pekingu, abych poznala její rodinu a pak, že společně pojedeme do Pekingu. Přiletěla jsem v 1 v noci, a taxíkem jela k nim domu. Jejich jízda na dálnici je úplně šílená, jezdí po ní děsně pomalý náklaďáky, co se navzájem předjížděj a ostatní auta je předjížděj odstavným pruhem, kde je občas odstavený některý z tech šílených starých pomalých kamionů, co prostě dojel. Před dům mě přišla vítat Lele se svou matkou. Vyfasovala jsem na uvítanou takovou divnou polívku s ořechů, rozinek a buráků, ale vzhledem k tomu, že v letadle jsem po 4 hodiny nedostala v podstatě nic, byla jsem ráda. Najednou vyplynulo, že ona myslela jet se mnou do Pekingu na 2 dny s cestovkou, což mě teda trochu dostalo. Představa, že vyfasuju červenou kšiltovku a někam mě budou hnát s davem. Tak jsem se navrhla, že bez cestovky je to lepší, na to se na mě koukaly, jako bych byla nějakej šílenej dobrodruh. Ono mě taky děsila představa zůstat dlouho v Shijiazhuangu, protože ač je to veliké město, není tam absolutně nic k vidění. Špatně jsem spala, šílené vedro a vlhko, druhý den mě vyvezly (matka s dcerou) do města, ukázat, že tam opravdu nic není. Pohybovaly jsme s autem, novým měsíc, mělo ještě obalené sedadla z továrny. A taky se mi chlubily, že ta matka si současně s autem koupila i řidičák. A bylo to vidět,. Předváděla na silnici šílený věci, parkování se stávalo akcí na minimálně 30 minut, kdy Lele a pokud možno ještě další Číňani skákali okolo a veleli. Pak jsme se stavily v obchodě s kaligrafií jejího otce a pak zpátky domu. Byla to děsná nuda, ona holt je trochu nudná. V Itálii jsem si myslela, že je taková zmatená protože je v cizině, ale odhalila jsem, že je to jinak, je jednoduše hloupá a absolutně nesvéprávná. Furt řešily naši cestu do Pekingu, ale beze mě, tak jsem si ji vzala stranou a ptala se, co a jak, a ona, že neví, že se musí zeptat maminky, že ta dělá program. Den na to jsme po snídani na mé naléhání vyrazily samy do Zhengding (matka nejela jenom proto, že nemá SPZ a nesmí s autem z města). „Zhengding je plnej chrámů atd.“, říká věrný LonelyPlanet. Díky němu jsme vše našly, protože Lele nevěděla nic, ještě nikdy tam nebyla. Vzhledem k tomu, že jsem dost kulhala, protože den před odletem jsem si trochu natloukla, na jednu věž jsem nelezla a říkám té Lele, počkám na tebe tady za rohem na lavičce. Ona se ani nepodívala kam ukazuju a šla. No a pak mě nemohla najít (seděla jsem 10 metrů od vchodu té věže). Prý běhala snad všude, ptala se všude všech, jestli mě neviděli (byla jsem tam široko daleko jediná cizinka), no, jak blázen. Ona prostě nevnímá, nic jí kromě obchodů s hračkama nezajímá. Po návratu do města pro nás přijela její matka a jely jsme k dědečkovi s babičkou, kde byl i strýc s rodinou a divnej pes s černým jazykem, celej černej, takovej ten typ, že mu musíš dát buřt aby se vědělo, kde má hlavu. Dostala jsem od dědečka modlitební rádiíčko a náramek(jeho). Pak jsme se přesunuli do docela luxusní restaurace na večeři, kde se se mnou furt všichni fotili. Pak Lelin bratranec, asi 6-ti letej, neustále zpíval písně z kreslenejch seriálů a tančil. V neděli v 7.30 jsem nasedly na vlak a jely do Pekingu, předem jsme si zamluvily pokoj (já ho našla, ona tam zavolala, i když na první pokus to nezvládla). Když už jsme byly skoro v hostelu a já mluvila o tom, co a jak, kdy a kam, vypadlo z ní, že tam se mnou bude bydlet jen tu jednu noc, že pak bude zbytek pobytu u nějaké své kamarádky, protože si musí koupit nějakou knížku atd. No zmatečná informace, výsledek jasný. Zvedlo mi to mandle, protože to mohla taky říct dřív, přijde mi, že to se nedělá. Tak jsem jí to řekla, že mi to mohla říct dřív atd… ona se urazila a že oni na mě byli hodní a všechno úplně otáčela.. No, po ubytování jsme jely na Qianmen a přešly náměstí Tiananmen. Byly asi 2 odpoledne, a ona už chtěla jet do hostelu, že už nemůže, a divila se, že já nechci. Tak jsme se dohodly, že se vrátím tak na šestou a půjdem někam spolu jíst. Když jsem se vrátila do hostelu, našla jsem na pokoji od ní lísteček, nevím ani co pořádně napsala, psala čínsky a psace, ale jak jsem pochopila, byly to samé výčitky, a od té doby od ní nemám zprávy. Poučení: Je lepší být sama než s infantilním kakabusem.

Tak jsem dnes navštívila čínské karaoke. Vzala mě tam jedna kamarádka číňanka, kterou učím italsky, výměnou za čínskou konverzaci. Šli jsme s jejími kamarády, do takového karaoke pro hodne bohate číňany. Je to asi sedmi patrová budova, s takovými místnůstkami (tudíž jen pro uzavřené společnosti) s obrovskými koženými divany, gigantickou plasma televizí, ne které běží klipy s texty ke zvoleným písním, desítky nabuzenejch číšníku všude, kteří neustale buď nosí pití, oříšky a chodí po tom všem uklízet. No fascinujíci, jo číňani si fakt potrpí na pozlátko. Jo, nevím, kolik to tam stálo, já to neplatilo, ale vím, že hodně. A taky jsem nezpívala, jen tak občas jsem dělala, že zpívám, aby se neurazili. Čínské písně neumím a z cizí produkce, byla jen Britney Spears, backstreet boys atd…

 

V sobotu 14. 7. jsem se vypravila s mou kamaradkou Chiarou do Lijiangu, ktery se nachazi stale v provincii Yunnan, ale 9 hodin autobusem na sever od Kunmingu. Melo nas nejdriv jet vic, ale pak se vsichni oddelili a jeli do Dali, coz je bliz. No a my byly rady, protoze se vsichni v Dali trochu pohadali, kdezto nam bylo hej.

Dorazily jsme do Lijangu kolem seste vecer, dopravily jsme se k centru mesta a ze budem hledat ubytovani, skocila na nas takova srandovni cinanka (ikdyz bych mela rict Naxianka, je to nejpocetnejsi mensina v Lijiangu), jestli hledame ubytovani, tak jsme si nechaly ukazat jake a za kolik. Tak jsme se ubytovaly v malem dvouluzacku s koupelnickou, ale velmi ciste v tradicnim naxijskem dome za 60 yuanu na noc.

Lijiang je jedno z nejturistic­tejsich mist v Cine a tak mnohdy ceny podle toho tak vypadaji, ale je to jako vsude, i nepredrazeny mista se tam daj najit, ale je treba opravdu hledat.

Druhy den po prijezdu jsme se vydaly do vesnice Baisha vzdalene 10 km, jely jsme takovym polosoukromym autobuskem, ktery vyjede v momente, kdy se naplni (bezny cinsky zpusob), v techto busech se vozi vsechno mozne krom cinanu, tentokrat s nama jely ryby a cibule. Vesnice Baisha je znama neco malo spatne zachovalymi freskami  z dob dynastie Ming (+-16. stoleti), par jsem jich pres zakaz vyfotila, ale jsou desne ponicene radenim behem kulturni revoluce. Jinak vesnice je velmi razovita a malebna, je zde k videni takovy areal s chramem, vezi a par staveb z obdobi dynastie Ming. Pak jsme tez chtely videt nejaky z chramu po okoli, ale jsou docela dost vzdalene, tak jsem se vydaly k tomu nejblizsimu (chiara se kvuli artritide musi dost setrit), plazily jsme se do kopce asi 5 kilometru, aspon jsme se podivaly zblizka na hroby, a Fu guo si furt nikde, tak jsme se pak obratily na zpet, nejezdila tam ani zadna auta, ze by clovek stopoval… znenadani z pole vyjel taxik, tak jsme ho chytly, nechaly se dovest k chramu, ze ktereho teda zbylo velmi malo, opravdu trosky a mraky much, mozna tam nekde byla i nejaka mrtvola a pak jsme se vratily do Li jiangu.

Treti den jsme se vypravily do Soutesky skakajiciho tygra, vzdalene asi 2 hodiny autobusem, na informacich nam rekli ze jede v pul devate, tak jsme vstaly za kuropeni, abychom nadrazi nasly atd. Videly jsem mesto se probouzet, obchody zavrene, moc zajimave. Na nadrazi jsme zjistily, ze autobus jede o hodinu pozdeji, me fotak rekl, ze ma plnou pamet, tak jsem si jela koupit novou kartu, abych vas o neco nepripravila. Do autobusu jsme se vlezly, ac jsme mely cisla mist 14, 15… jedno bylo v predu a jedno uplne vzadu, Chiara se pro me objetovala a sedla si na nejmensi misto v buse s cinany a uhori, i ona se svym metrem58 vysky mela velke problemy, ja sedela vpredu hned vedel baliku se syrovym masem. Souteska skakajiciho tygra je asi nejlepsi na pesi tury, ale trasa je dlouha 23 km a jsou treba k prekonani minimalne 3 dny a tolik casu (vybaveni a v pripade chiary zdravi) jsme nemely, tak jsme zvolily trasu pro lenochy, tudiz jenom 4 km chuze. Autobus jezdi do Qiao tou odkud se pak popojizdi bud smerem pro ty co jdou na turu a nebo na parkoviste pro lidi, co chtej videt jen nejdulezitejsi v jednom dni. Kdyz jsme se zeptaly autobusaka, kdy jede autobus zpatky a tudiz mu sdelily, ze se hodlame tentyz den vratit, odvezl nas az na danne parkoviste k te kratke trase, a rekl, ze na nas pocka a pak nas odveze zpet. A tak se i stalo, neuctoval si nic za cekani, a zpatecni listek stal skoro stejne jako ho prodava nadrazi, takze docela poctivej cinan. Cestu zpet jsme s nim absolvovaly samy, az na obcas nejake cinany co si ho stopli z vesnice do vesnice. Zvlastni lidi, ale kdyz stopoval jeden cinan se 4 zivejma hadama v ruce, tak mu ridic nezastavil a to jsem byla docela rada.

Ctvrty den jsme jely do Shigu, k prvni zakrute reky Yangzi. Na informacich nam rekli, ze tam zadny bus nejede, ze jenom soukrome minibusky, jeste ze jsme jim uz neverily, jezdil tam bus rano kazdou hodinu. V autobuse s nama jely jenom basy jogurtu. Vysedli v Shigu a vydaly se do kopce, na kopci jsme vlezly do jakesi pamatne komunisticke bunky, odkud teda byl pekny vyhled a dalo se sejit druhou stranou. U potoka jsme videli male cinanky se koupat nahe, byli dost daleko, ale i tak zjistili, ze jsme cizinky a za desneho jekotu naskakali do krovi. Dole ve vesnici jsme jedly v takove spelunce pro cinany, ale cenu jsme mely pro cizince, uz tomu rikame cizinecka dan, mnohdy se clovek tomu brani, ale leckdy to vzda, jsou schopni si vymyslet cokoli, aby obhajili vyssi cenu. Dorazily jsme dolu k vode, moc pekny, mohli jsme se i projet na clunu, ale bylo to dost drahy, tak nic. Pak na cestu zpet jsme jely jednim z mikrobusku pro 7 lidi napechovane s cinany, protoze se nam nechtelo cekat na oficialni bus, taky zkusenost. Po ceste jsme potkali silenou bouracku dalkoveho autobusu s kamionem, je zvlastni, ze ten autobus nebyl moc ponicenej, ale ten kamion mel kabinu uplne napadrt.

Paty den, vzhledem k tomu ze chudak Chiara uz skoro nechodila, jsme se nevydaly nijak daleko, vybraly jsme si Park jezera cerneho draka s muzeem kultury Dongba, jely jsme tam taxikem, taxikarka byla velmi bodra Naxijka nami nadsena, ze mluvime cinsky a venovala nam pytlik blum ze zahradky, ktere bylo treba umyt a my byly na zacatku vyletu, nevedly jsme co s nima. Vesly jsme do parku, probehly mezi atrakcemi typu, vyfot se s pavy, vyfot se s opici… Narazily jsme na prvni chramek, (kamaradi nas varovali, ze ti falesni mnisi, rikam falesni, protoze opravdovej mnich prece na navstevnice nemaka, vzdycky vnutej naramek a nunaj milodary) vstoupily jsme a opravdu, “mnisi” byli velmi podezrele vlezli a takovi “lepivi”, prohledly jsme si budovu a rozhodly jsme se, ze ty blumy dame tem mnichum, tim se jich zbavime a ani je nemusime vyhodit. Daly jsme jim ty blumy a oni byli velmi stastni a dali nam naramky a ani nechteli zadny milodary. Expozice ke kulture Dongba me ponekud zklamala, ale park moc peknej (vstup dost mastnej 30 yuanu po sleve pro studenty), ale meli aspon luxusni zachody, coz je v Cine vzacnost, skoro lituju, ze jsem si je nevyfotila.

Nebudu popisovat nase prdle nakupy, koupila jsem si asi 4 saly… a smlouvani opravdu neni moje parketa, jeste ze me v tom zachranovala Chiara. Taky jsme si s Chiarou pripadaly samy jako monumenty, neustale si nas nejaci cinani fotili a to nekdy cele skupiny, nebo se chodili fotit s nama, vetsinou mi to nevadilo, ale nekdy opravdu neznaj meze. Pocasi se nam vyvedlo, jen dvakrat trosku zaprselo, jinak jsem si i spalila ramena… Tady v Kunmingu, kde je opravdove obdobi destu, leje pry uz paty den bez prestani, je to trochu depresivni, o to vic si vazim toho, jake jsme mely pocasi.  Na ceste zpet, jak se prejizdeji dost vysoke hory, jsme jely v mracich a nebo nad mrakama, zvlastni to pocit.

Fotky jsou v me online galerii, 8 albicek (z 14 jul) rozdelenych dle mist a tematicky.